Je pátek večer a já mám překvapivě všechno na zítřejšího Czechmana připraveno. To se u mě moc často nestává. Většinou ještě rozebírám kolo, sháním materiál apod. To bude asi tím, že tentokrát se o všechen materiál postaral Honza Kubeš.
Zkontroluji ještě tréninkový deník a ujišťuji se, že mám za poslední týdny dost natrénováno.

Nervozitu před závodem jsem si odbyl ve středu, kdy na www.triatlet.cz vyšel článek, že jsem jeden z hlavních konkurentů Petra Vabrouška. To ti kluci asi nevěděli, že jsem ještě žádnou půlku nešel ☺ No nic, t    akže si tam jen pro účast nepojedu a budu muset něco předvést.

I když nervozní nejsem, tak si radši dávám 2 malé panáky a usínám jako poleno. Ráno už jen házím věci do auta a odjezd dle časového plánu. Honza mi ještě volá, že nechal vyměnit ložiska na Zippech, zkalibroval PowerTap, abych měl přesná data a připravil celou bednu výživy. No není to super servis… ☺

Rozběhání, rozjetí a rozplavání zvládám dobře a začínám se těšit na start. Děkuji pánům ze stánku FORD, že mě navlíkli do neoprénu, protože v tom vedru se tam sám moc dostat nemůžu. Plánovaný start ve 12 hod. organizátorům moc nevyšel. Vrtulník asi letěl natankovat a bez něj to prostě nejde. Na břehu už se teda všichni pěkně pečeme. Ještě, že jsem u vody a můžu se alespoň namočit.

Výstřel je tu a vrhám se do prvních vln. První metry docela v klidu na to, že tam stálo 550 lidí na břehu a teď jsou ve vodě. Celou dobu se snažím hákovat borce přede mnou a docela se to i daří. Nemusím ani koukat na cestu a můžu se kochat pohledem do průzračně čisté vody pod sebou. Párkrát jsem zahlédl i pěkné kapříky. Poslední metry už  mi pěkně tuhnou ruce a tak netrpělivě vyhlížím výlez z vody. Po 29 minutách už stojím nohama na zemi. Krásný to pocit ☺ Čas dle očekávání, tajně jsem doufal, že to bude o minutku lepší.

Běžím pro kolo, rozepínám neoprén, nasazuji helmu a beru gely. Čas v depu 1:07 je víceméně průměr. Vylézám z depa a nasedám. Aha, tak já jsem ještě v depu. Dostávám hned 15 sekund penalizaci. Ta čára tam nebyla moc vidět a byla pěkně zákeřně (nelogicky) ještě kus za kopečkem schovaná.

Prvních 10km na kole se cítím jak když jsem sjetej. Průměrné tepy 173 bpm, to je více méně moje maximálka. Jednou dokonce i sjíždím ze silnice do trávy. Jen tak tak jsem se vyhnul příkopu. Tepy mi padají pod ANP (160) až po prvním delším sjezdu a začínám se cítít konečně jako člověk. Dvě kola jedu úplně sám až ve třetím mě dohání Ruda Cogan a Martin Krupička. Začínám cítit kreče. To není dobré znamení.. Polovinu třetího kola tak raději jedu volněji, šetřím nohy a vyhlížím depo.



Do depa dorážím jako 12. což není špatné. Čeká mě totiž moje disciplína – běh. Dostávám od Honzy magnezium a jdu na to. Držím tempo 3:40, ale energie mám, že bych šel klidně o 20 vteřin rychleji. Na otočkách začínám cítit nemilé škubání ve stehnech. Předbíhám jednoho závodníka za druhým a dostávám se na 3. místo. V tom to přišlo. První zástavka a křeč. Necelou minutku se nemůžu hnout z místa. Pomalu to rozbíhám, ale tuším, že to nebude jen tak. O chvíli později druhá zástavka. Tahle byla o poznání delší. Pomalu si říkám, že tenhle závod asi nedokončím. Naštěstí mě míjí Jarda Brynda a dává mi anticramp. Během minutky to začne působit a já se můžu zase rozběhnout. Bojím se, že to do konce závodu nebude stačit. Naštěstí na otočce potkávám Honzu Wainera, který mi dává solné tablety. Najednou se cítím, že můžu zase běžet. V tom mě míjí nějaký běžec a to je mi podezřelé. Že by někdo běžel rychleji… ☺ Byl to člen štafety.  Takticky  jsem se za něj zaháknul. Schovaný za štafetářem předbíhám opět  všechny závodníky před sebou a dostávám se těsně za Rudu Cogana, který je aktuálně na 3. místě a který o mě neví. Na posledním kuželu 2 km před finišem sbírám poslední síly, kterých je překvapivě ještě hodně a Rudu nechávám za sebou. Do cíle dobíhám v čase 4:12:47 na třetím místě.

Dneska musím obzvlášť poděkovat Jardovi Bryndovi a Honzovi Wainerovi za jejich pomoc, protože bez nich bych na té silnici stál asi ještě teď. Kluci by si zasloužili nominaci na cenu fair play. Díky!!!