Chvíli bez toho triatlonu
Po posledních závodech v Lucembursku, které nedopadly zrovna na výbornou (ještě se k tomu vrátím) jsem se rozhodl na chvíli si oddychnout od toho věčného sportování a vyrazili jsme s Jančou na dovolenou. Válenda u moře by nás bavila asi tak půl dne. Na kole si spolu moc nezajezdíme, protože máme dost odlišné názory na to, co je normální rychlost. Takže nakonec padla volba jet na ferraty do Rakouska.
Jak si nyní zpětně uvědomuji, tak byla velice rozumná volba nejet rovnou Lucembursko – Rakousko. Po závodech jsem byl klasicky docela zničený a do toho ještě 7 hodin strávených v autě té regeneraci moc nepřidalo.
V Lucembursku se jel 70.3 Ironman, což je klasická “půlka” nebo také “střední triatlon”. Byl to jeden z posledních závodů v Evropě, kde se ještě udělovaly kvalifikační sloty na letošní MS, které se jede v Zell am Zee. Ideální příležitost si zazávodit s těmi nejlepšími na světě. Sloty na MS jsou váhově rozděleny do věkových kategoriích podle počtu startujících a v mé věkové kategorii (AG) 25 - 29 byly sloty 4. To mi dodalo trochu důvěry v to, že by se kvalifikace mohla podařit.
Do závodu bylo přihlášeno cca 1500 závodníků. Start byl rozdělen do jednotlivých vln po kategoriích (AG). Plavání v řece v jednom okruhu. Voda moc netekla nebo jsem si alespoň nevšimnul na jakou stranu. Po startu jsem vypálil jako Honza Micka a držel se v první skupině. Po pár set metrech mi to začalo docházet, a tak jsem se spíše začal soustředit, abych se neutopil, než někam plavat. Dvojí prsový záběr pomohl (soupeři za mnou museli mít radost) a trochu jsem se srovnal. Plavání jsem nakonec dokončil v osobním rekordu 26:43. Asi to bylo trochu kratší než 1.9, ale já jsem si to poctivým kličkováním zleva doprava určitě naplaval. :-)
Míchání závodníků z jednotlivých kategorií nedávalo moc přehled o vývoji situace, a tak taktika pro cyklistickou část byla stejná jako jindy – napálit to, co to jde. Prvních 30 km se jede podél řeky po totální rovině, pak následuje zhruba 45km vlnitá pasáž, kdy se nastoupá celkem cca 900 m a ke konci je opět 15km rovina k depu. Kolo jsem prolítnul v čase 2:18, což dalo celkem solidní průměr 39km/hod. na to, že jsem to jel celé sám.
V depu byly již 2 kola, a tak jsem konečně získal obraz o vývoji situace. Po zašněrování tkaniček a oblečení do ponožek jsem do běhu vyrážel na průběžném 3. - 5. místě spolu s dalšími 2 závodníky. Prvních 6 km jsme hezky spolupracovali a konstatním tempem 3:45/km jsme stahovali náskok dvou vedoucích závodníků. Na 6. kilometru jsem se bohužel musel odpojit a zbytek závodu jsem si udělal takový “soukromý závod “ - běhání mezi TOI-TOIkami”. Mě se tedy kvalifikace nepovedla, ale alespoň jsem si udělal hezkou procházku po Remeši. Vzpomněl jsem si při tom, jak mi o podobném zážitku vyprávěli jiní. Alespoň, že výlet neskončil úplně špatně. Do Zellu se kvalifikoval skvělým výkonem Jarda Brynda, se kterým jsem do Lucemburska cestoval.
Cesta zpátky Lucembursko – Česko – Rakousko a tam začala dovolená bez triatlonu. Teda kromě plavání, ale to je spíš relaxace :-) Janča zvládla naplánovat celou dovču sama, takže jsem se nemusel o nic starat. První výlet směroval na Drachenwand. Obtížnost trasy C-D (obtížné-velmi obtížné), což mělo být celkem v pohodě. Sice jsme ani jeden na ferratách nikdy nebyli, ale Janča leze 8áčka ve skalách a o sobě si zase myslím, že nějakou tu fyzičku mám. Záhy nás však ferrata překvapila. Nahoru (400 výškových metrů) šplháme 3 hodiny a dolů další 2 hodiny. Nohy se mi klepaly jako po Krušnomanovi, ale dali jsme to. Akorát jsem si pomyslel ... to ta dovolená hezky začala. :-)
Druhý den nás čekal podobný výstup, ale ještě o stupínek těžší. Via Ferrata s názvem Attersee 600 výškových metrů a předpokládaný čas výstupu a sestupu 6 hodin. Opět jsme cestou prošli přes spousty míst s nádhernými výhledy do údolí a na jezero. Ke konci jsme se dokonce účastnili záchranné akce místních postarších lezců, kteří nebyli schopni zdolat poslední úsek. Z ferraty nevede žádná úniková cesta. Když do ní nalezete, musíte ji prostě vylézt nebo volat vrtnulník. A nebo potkat nás, abysme vás vytáhli. :-)
Jako třetí trasu jsme zvolili atypickou ferratu Postalklamm, která nevedla nikam na vrchol, ale táhla se údolím říčky. Ferrata připomínala spíše lanový park s provazovými mosty, přeskoky a podobnými atrakcemi. Ačkoliv se zdálo, že to bude nejjednoduší výlet, tak opak byl pravdou. Spoustu pasáží se muselo překonat v záklonu, držíc se pouze lana a u toho přešlapovat mezi zatlučenými kolíky a přecvakávat expresky. Tentokrát dostaly zabrat pořádně ruce. Ještě že alespoň cesta zpět byla bezproblémová.
Jak si nyní zpětně uvědomuji, tak byla velice rozumná volba nejet rovnou Lucembursko – Rakousko. Po závodech jsem byl klasicky docela zničený a do toho ještě 7 hodin strávených v autě té regeneraci moc nepřidalo.
V Lucembursku se jel 70.3 Ironman, což je klasická “půlka” nebo také “střední triatlon”. Byl to jeden z posledních závodů v Evropě, kde se ještě udělovaly kvalifikační sloty na letošní MS, které se jede v Zell am Zee. Ideální příležitost si zazávodit s těmi nejlepšími na světě. Sloty na MS jsou váhově rozděleny do věkových kategoriích podle počtu startujících a v mé věkové kategorii (AG) 25 - 29 byly sloty 4. To mi dodalo trochu důvěry v to, že by se kvalifikace mohla podařit.
Do závodu bylo přihlášeno cca 1500 závodníků. Start byl rozdělen do jednotlivých vln po kategoriích (AG). Plavání v řece v jednom okruhu. Voda moc netekla nebo jsem si alespoň nevšimnul na jakou stranu. Po startu jsem vypálil jako Honza Micka a držel se v první skupině. Po pár set metrech mi to začalo docházet, a tak jsem se spíše začal soustředit, abych se neutopil, než někam plavat. Dvojí prsový záběr pomohl (soupeři za mnou museli mít radost) a trochu jsem se srovnal. Plavání jsem nakonec dokončil v osobním rekordu 26:43. Asi to bylo trochu kratší než 1.9, ale já jsem si to poctivým kličkováním zleva doprava určitě naplaval. :-)
Míchání závodníků z jednotlivých kategorií nedávalo moc přehled o vývoji situace, a tak taktika pro cyklistickou část byla stejná jako jindy – napálit to, co to jde. Prvních 30 km se jede podél řeky po totální rovině, pak následuje zhruba 45km vlnitá pasáž, kdy se nastoupá celkem cca 900 m a ke konci je opět 15km rovina k depu. Kolo jsem prolítnul v čase 2:18, což dalo celkem solidní průměr 39km/hod. na to, že jsem to jel celé sám.
V depu byly již 2 kola, a tak jsem konečně získal obraz o vývoji situace. Po zašněrování tkaniček a oblečení do ponožek jsem do běhu vyrážel na průběžném 3. - 5. místě spolu s dalšími 2 závodníky. Prvních 6 km jsme hezky spolupracovali a konstatním tempem 3:45/km jsme stahovali náskok dvou vedoucích závodníků. Na 6. kilometru jsem se bohužel musel odpojit a zbytek závodu jsem si udělal takový “soukromý závod “ - běhání mezi TOI-TOIkami”. Mě se tedy kvalifikace nepovedla, ale alespoň jsem si udělal hezkou procházku po Remeši. Vzpomněl jsem si při tom, jak mi o podobném zážitku vyprávěli jiní. Alespoň, že výlet neskončil úplně špatně. Do Zellu se kvalifikoval skvělým výkonem Jarda Brynda, se kterým jsem do Lucemburska cestoval.
Cesta zpátky Lucembursko – Česko – Rakousko a tam začala dovolená bez triatlonu. Teda kromě plavání, ale to je spíš relaxace :-) Janča zvládla naplánovat celou dovču sama, takže jsem se nemusel o nic starat. První výlet směroval na Drachenwand. Obtížnost trasy C-D (obtížné-velmi obtížné), což mělo být celkem v pohodě. Sice jsme ani jeden na ferratách nikdy nebyli, ale Janča leze 8áčka ve skalách a o sobě si zase myslím, že nějakou tu fyzičku mám. Záhy nás však ferrata překvapila. Nahoru (400 výškových metrů) šplháme 3 hodiny a dolů další 2 hodiny. Nohy se mi klepaly jako po Krušnomanovi, ale dali jsme to. Akorát jsem si pomyslel ... to ta dovolená hezky začala. :-)
Druhý den nás čekal podobný výstup, ale ještě o stupínek těžší. Via Ferrata s názvem Attersee 600 výškových metrů a předpokládaný čas výstupu a sestupu 6 hodin. Opět jsme cestou prošli přes spousty míst s nádhernými výhledy do údolí a na jezero. Ke konci jsme se dokonce účastnili záchranné akce místních postarších lezců, kteří nebyli schopni zdolat poslední úsek. Z ferraty nevede žádná úniková cesta. Když do ní nalezete, musíte ji prostě vylézt nebo volat vrtnulník. A nebo potkat nás, abysme vás vytáhli. :-)
Jako třetí trasu jsme zvolili atypickou ferratu Postalklamm, která nevedla nikam na vrchol, ale táhla se údolím říčky. Ferrata připomínala spíše lanový park s provazovými mosty, přeskoky a podobnými atrakcemi. Ačkoliv se zdálo, že to bude nejjednoduší výlet, tak opak byl pravdou. Spoustu pasáží se muselo překonat v záklonu, držíc se pouze lana a u toho přešlapovat mezi zatlučenými kolíky a přecvakávat expresky. Tentokrát dostaly zabrat pořádně ruce. Ještě že alespoň cesta zpět byla bezproblémová.
Po delší době jsem si krásně odpočinul od sportování nebo teda spíše triatlonování a nyní se můžu vrhnout s novou chutí do dalšího tréninku. Dalším závodem bude 19.7. ME v terénním triatlonu v Německu a pak Prachatická XTerra.
