Po závodě v Příbrami jsem si udělal předčasný konec sezóny. Původně jsem chtěl jet ještě podzimní duatlony (Žamberk, Koutyman), ale bohužel přetrvávající problémy s achilovkama mi daly předčasnou stopku a raději jsem se dal do odpočinku a léčení. Celé září jsem se hezky poflakoval = vůbec neběhal, trochu jezdil na kole a hodně plaval.
Poslední týden v září měl být i posledním týdnem v mém odpočinkovém období a tak jsem se rozhodl střihnout si jeden z momentálně velice populárních závodů – Predator Race.
Predator Race je tzv. OCR (Obstacle Race) závod. Mě připomíná překážkové dráhy ze školy nebo nějaké armádní běhy. Každopádně je to docela náročný, není to jen o běhání, ale o celkové fyzičce (možná i trošku o psychice, když se plazíte blátem) a je to hodně populární.  Takže prostě ideální výzva vyzkoušet si něco nového, kromě mé oblíbené troj kombinace.

Na místo jsem dorazil raději den předem, abych si prohlédl alespoň pár kritických míst, které mě budou v sobotu čekat. Při pohledu z dálky se většina překážek nezdála moc náročná. Jak jsem se přesvědčil na vlastní kůži, tak zdání opět klamalo.

V sobotu ráno start v 9:20. Na louce u Obory u Plzně zima jak v Rusku, a tak se snažím nepodcenit přípravu. Co tak koukám, tak jsem asi jediný. Díky ICEBUG týmu jsem se dostal na start první elitní vlny a tak mě čeká ještě celkem neprošlápnutá (a díky tomu mnohem lehčí) trasa. Taktika pro závod se přelévá mezi “zabojováním o co nejlepší umístění” a “přežitím”. Trochu ještě váhám jestli zvolit Zealy nebo Acceleritas. Nakonec padá volba na Zeal, které by měly lépe držet na zablácených překážkách.

Start závodu je celkem rychlý, trasa vede mírně z kopce a po 300m nás čeká první překážka – 2 stěny, které se dají poměrně snadno překonat. Držím se na druhém místě, abych takticky okouknul, jak překážky překonává zkušený Jirka Vacík. Ačkoliv se snažím Jirku napodobit, tak mi to moc nejde a hned chytám trochu díru.

Po pár metrech běhu díru lepím, ale je tu další překážka. Šikmá dlouhá stěna, která je ještě na vrcholu pěkně prudkého kopce. První pokus jsem podcenil a tak se rozbíhám znovu a lépe. Tentokrát už to vyšlo. Dávám pozor na seskok z 2 metrové výšky a rozbíhám se opět ke stíhačce už dvou borců přede mnou.
Trasa nás vede malou roklí, kde běžíme přes popadané stromy, kameny a listí. Dávám si pozor, aby mi někde nezklouzla noha, ale časem zjišťuji, že moje Icebugy drží jako přibyté a tak si mohu dovolit přitlačit na pilu. Těsně před ostnáčem dobíhám kluky přede mnou. Plazení je tady celkem krátké, ale zakončené pyramidou (šikmá stěná s dírama akorát tak na 2 prsty). Když jsem si to zkoušel za sucha, tak to byla pohodička, ale teď, když jsem celý od bahna, je to trošku těžší. Trvá mi to trochu dýl, ale nakonec se nahoru vydrápu. Dolů to už jede naštěstí samo.  Následuje celkem náročná pasáž, kde se střídá běh v potoce (bahně) s prolézáním tunelů (bahenních) a dalšími překážkami (jak jinak než od bahna). No, abych pravdu přiznal, tak to bahno až tolik nevadilo a byla to i celkem sranda ☺

Po téhle pasáži jsem toho měl celkem dost a to jsem byl teprve ve čtvrtině závodu. Naštěstí následovala dlouhá běžecká vložka, kde jsem si celkem odpočinul a dostal se zpět na průběžné 2. místo. Na občerstvovačce vyhlížím bidon od Isostaru, ale bohužel jsem dostal jen kelímek s vodou. Budu se s tím muset pro tentokrát spokojit.

Následovala série překážek zaměřených na ruce - autobus, zmije a šplh na laně, vše proložené běžeckými úseky. Zjištuji, že rozběhnout se do závodního tempa po takovémto silovém výkonu není vůbec snadné, ale furt je ten běh tou příjemnější částí závodu :-)

Z dalších překážek jsem měl asi největší respekt. První z nich – obrácená šikmá stěna vypadala dost těžce, ale nakonec jsem ji zkušeně udolal. Před překážkou jsem lehce polevil z nasazeného tempa, pak jsem zavzpomínal na stará basketbalová léta, odrazil se jako Michael Jordan na smeč a vyšvihnul se nahoru.

Za to střelba z obřího praku mi na siluetu Predatora mi vůbec nevyšla. První kulička asi vůbec neopustila prak a na druhý pokus už jsem neměl nárok. Dal jsem si tedy trestné kolečko a pokračoval k dalšímu dovádění v bahně. Čekalo nás trochu plazení, trochu přelézání, ale i trochu podlézání. Pak už  jen závěrečná hitparáda na louce a jsme v cíli. Touhle dobou jsem běžel na průběžném 2.-3. místě s Kubou Podzimkem. I když o běhu už asi nemůže být moc řeč.

 U hasiču jsem si zapomněl umýt ruce a tak jsem šel na poslední překážky dost špinavý. Na obří síti to ještě nevadilo, šplhal jsem co to šlo, ale Kuba se asi narodil jako Spiderman, protože to zvládnul tak 2x rychleji.

Následoval ještě tzv. Big Daddy. Vyškrábát se na kontejner a přeručkovat po volně zavěšených tyčích na druhou stranu. No, nebýt prošitej jak cedník a nemít ruce od bláta, tak by to až tak těžký nebylo, ale takhle… Raz, dva a už jsem se válel dole ve slámě a tudíž další trestné kolečko. Naštěstí jsem měl dostatečný náskok, a tak jsem stále hájil bronzový flek.

Na poslední Mega vlnu jsem si už moc nevěřil, protože jsem toho měl plné zuby. přesto jsem jí chtěl zkusit. Do odrazu jsem dal všechno, ale bohužel ne ve správné vertikální ose. Nohou jsem zaškobrtnul a místo, abych se odrazil, jsem šel dolů. Trestné kolečko jsem odkroutil z povinnosti a těch zbylých 10m a doběh na třetím místě už jsem si teda moc neužil. Vítěz závodu Jirka Vacík byl nakonec diskvalifikován, poté co se přiznal, že si omylem někde zkrátil trať a vynechal pár překážek. Palec nahoru za FAIR PLAY a i tak obdiv za super výkon. Pro mě z toho nakonec bylo teda 2. místo a hodně silný zážitek.

Děkuji za podporu Icebug running týmu, díky nim jsem se mohl postavit na start závodu.